Politické účinky volebních systémů - IV. O OBECNÝCH PRAVIDLECH VZTAHŮ MEZI VOLEBNÍMI SYSTÉMY A SYSTÉMY POLITICKÝCH STRAN

Že mezi volebními systémy a systémy politických stran existují určité vztahy a že se tyto dva komponenty politického systému navzájem ovlivňují, o tom pochybuje v obecné rovině málokdo. Sporným však zůstává, co je ovlivňováno čím, do jaké míry, zda přímo či nepřímo a jak významné je toto ovlivňování ve srovnání s jinými faktory působícími v tom kterém politickém systému. Základní otázkou pak samozřejmě je, lze-li formulovat nějaká relativně spolehlivá obecná pravidla vztahů volebních systémů a systémů stran.

IV.1 "Duvergerovy sociologické zákony"

První vážný a v základních tezích dodnes všeobecně uznávaný a hojně citovaný pokus formulovat tyto zákonitosti podnikl M. Duverger. Jeho tři zásady, nazývané též "Duvergerovy sociologické zákony", zní takto:

"1. Zákon: Poměrný volební systém vede k systému více politických stran s tuhými, nezávislými a stabilními stranami (vyjma případů náhle se objevivších hnutí).

2. zákon: Většinový volební systém s druhým kolem vede k systému více stran s pružnými, navzájem závislými a poměrně stabilními stranami (ve všech případech).

3. zákon: Většinový systém jednokolový vede k systému dvou stran s velkými a navzájem nezávislými stranami, které se střídají o vládní moc."

M. Duverger nikdy netvrdil, že tyto jeho "zákony" vyjadřují kauzální vztahy. Neříká, že vždy, když je volební systém A, bude mít v důsledku toho systém stran podobu X. Zdůrazňuje, že "volební systém nelze brát za vlastní "(43) podoby systému stran. Ve své pozdější práci o "zákonech", jež zformuloval, říká: "Vztah mezi volebními systémy a systémy stran není mechanický a automatický: Určitý volební systém nevede nutně k určitému systému stran, pouze působí tlaky ve směru tohoto systému; je silou, která působí spolu s jinými silami, z nichž některé směřují opačným směrem." (45) Své "zákony" považuje za TENDENCE, které mohou být zmírněny nebo úplně negovány jinými faktory působícími v tom kterém konkrétním politickém systému. (43)

IV.2 Raeovo ověřování "Duvergerových zákonů"

"Duvergerovy zákony" podrobil dosti úspěšnému empirickému ověřování D. W. Rae. (46) Podle svých závěrů prokázal věrohodnost zejména té části "zákonů", v níž je vyslovena teze, že tam, kde je jednokolový většinový volební systém, je pravidlem sytém dvou stran. Vzhledem k případům Kanady se systémem více relevantních stran, třebaže je tam většinový jednokolový volební systém, a Rakouska, kde v sledované době (47) byl přes poměrný volební systém systém dvou stran, precizoval Rae Duvergerovu tezi takto:

"Většinové systémy jsou vždy spojeny se systémem dvou stran, s výjimkou zemí, v nichž existují silné strany lokálních menšin, a jiné volební systémy jsou spojeny se systémem dvou stran pouze tehdy, když jsou strany volené menšinami velmi slabé." (48)

Problémem Raeova zkoumání ovšem je, že sice zjistil statistické korelace mezi určitými typy volebních systémů a určitými typy systémů stran, nezjistil ale nic o tom, která z proměnných je příčinou a která účinkem a zda vůbec o kategoriích příčina Ö účinek je možno hovořit. G. Lehmbruch k tomu poznamenává: "Je statistickou samozřejmostí (Raem zanedbanou), že z pouhé korelace dvou proměnných nelze ještě nic dovozovat o směru případného kauzálního vztahu. Obvyklá interpretace, jak ji Rae neprověřenu přijímá, vidí ve volebním právu a v struktuře systému stran účinek. Tato interpretace ale byla napadena jako historicky pochybná: Že zavedení poměrného volebního systému způsobí roztříštění systému stran, nelze obecně doložit; spíše se všude tam, kde se již vytvořily stabilní stranické identifikace, struktura systému stran a zejména počet stran po změně volebního systému nijak podstatně nezměnily, poměrný volební systém byl zaveden spíše právě proto, aby (již existující) strukturu systémů s více politickými stranami zachoval. Vztah příčiny a účinku by pak byl spíše opačný." (49)

D. Nohlen se ohledně Raeových zjištění a jeho výše citovaného upřesnění Duvergerových zákonů domnívá, že Rae neříká nic jiného, než "že tam, kde existují podmínky pro vytvoření systému dvou stran (kde chybí jak lokální, tak celonárodní menšina) může jak většinový, tak poměrný volební systém vést k jeho vytvoření." "Tato teze," dodává D. Nohlen, "je daleko od toho, aby naznačovala kauzální vztah, případně vyjadřovala vztah volebního systému a sytému stran." (50)

K Nohlenovým názorům poznamenejme, že má možná pravdu v tom, že za určitých okolností je za poměrného volebního systému možný systém dvou stran (např. v prvních dvou resp. třech desetiletích poválečného Rakouska), tato konstelace je však výjimečná a zpravidla dočasná - o tom nejlépe svědčí právě zmiňovaný příklad Rakouska, kde se od 80. let systém stran změnil směrem k umírněnému multipartismu, takže Rakousko bylo výjimkou pouze přechodnou dobu. (51) Rae zkrátka prokázal, že Duvergerovy zákony jakožto tendence platí.

IV.3 Sartoriho nová formulace "Duvergerových zákonů"

Jak lze vysledovat z předchozích odstavců, každá snaha o zpřesnění pravidel platících ve vztazích volební systémy Ö systémy stran nutí k co možná nejpřesnější definici vstupních podmínek. O takové zpřesnění a na základě něho o nové zformulování "zákonů" se pokusil G. Sartori. Jako dvě zpřesňující proměnné zavedl jednak míru strukturovanosti systému politických stran (nakolik je daný systém stran pevný, nakolik působí dojmem trvalosti a stability a je pro voliče samozřejmostí), jednak míru geografické rozmanitosti z hlediska rozložení podpory různým politickým stranám. "Sartoriho zákony" (jejich počet byl zvýšen na čtyři) zní:

"ZÁKON 1: Za existence strukturovaného systému stran a při rovnoměrném rozdělení hlasů pro ně mezi jednotlivé volební obvody (jako dvou souvisejících nutných podmínek) volební systémy většinové s relativní většinou vedou (tj. jsou podmínkou dostatečnou) k systému dvou stran. Zvlášť silně strukturovaný systém stran sám o sobě představuje podmínku nutnou a dostatečnou k dosažení systému dvou stran.

ZÁKON 2: Za existence strukturovaného systému stran, ale bez rovnoměrného rozdělení hlasů pro strany mezi volební obvody způsobují většinové volební systémy s relativní většinou (tj. jsou podmínkou dostatečnou) odstranění těch stran, které nedosáhly většinu. Nebudou však odstraněny takové strany, které disponují určitými zajištěnými volebními obvody - "pevnostmi", v nichž získají podíl hlasů dostačující k relativní většině. Systémy většinové s relativní většinou tak dovolují existenci tolika stran nad dvě, kolik jich disponuje takovými obvody - "pevnostmi".

ZÁKON 3: V strukturovaném systému stran má poměrný volební systém takový koncentrační účinek na systém stran, jaký plyne z míry jeho neproporčnosti (jako podmínky dostatečné). Čím méně proporční je poměrný systém, tím silnější bude jeho koncentrační efekt a naopak, čím "čistší" je, tím slaběji bude koncentrovat. Na druhé straně je velmi silně strukturovaný systém stran sám o sobě již nutnou a dostatečnou podmínkou pro zachování každého systému stran, který existoval už před zavedením poměrného volebního systému.

ZÁKON 4: Jestliže dosud neexistoval strukturovaný systém stran a je zaveden čistý poměrný volební systém, tzn. že všechny strany mají stejné šance na úspěch, nevzniká žádná diskriminace a počet stran v systému může dosáhnout až maximální možné výše, kterou volební systém technicky umožňuje."(52)

Komentáře k "Sartoriho zákonům" mohou být různé, od velmi pochvalných až po více či méně kritické. Bezesporu správný a cenný je Sartoriho poukaz na ne vždy zohledňovaný faktor historického vývoje před zavedením toho kterého volebního systému a setrvačnosti následků tohoto vývoje a rovněž poukaz na zásadní význam faktoru geografické lokalizace míry politické podpory různých politických stran. Na ni však upozornil již M. Duverger, když s poukazem na příklady Dánska na počátku 20. století, Kanady či irské strany ve Velké Británii na přelomu 19. a 20. století zdůraznil, že systém relativní většiny "podporuje nesporně vznik systému dvou stran, přinejmenším v rámci jednoho volebního obvodu; ovšem soupeři, kteří proti sobě stojí, mohou být v různých částech země různí. Zdá se tedy, že většinový systém nečiní nemožným ani vznik místních stran, ani vytlačení celostátních stran z určitých oblastí." (53)

Jako zástupce Sartoriho kritiků uveďme v této práci už vícekrát citovaného D. Nohlena: Ten Sartorimu neupírá, že jeho "zákony" platí, avšak namítá, že zavedením dalších upřesňujících, zároveň však též obor úvahy zužujících podmínek se staly velmi triviálními - zavedení podmínek způsobuje, že "zákony" hovoří o situacích, z nichž nelze již vzhledem k volební systematice (tedy teorii techniky volebních systémů) logicky vyvozovat nic jiného, než co "zákony" předpovídají. Nohlen též popírá, že by se Sartorimu podařilo upevnit platnost Duvergerovy teze, (o níž se sám Nohlen domnívá, že není správná), že dva odlišné základní způsoby voleb - poměrný kontra většinový jednokolový - vedou k dvěma odlišným podobám systému stran. S poukazem na 3. "zákon" namítá, že v něm připisuje Sartori reduktivní účinky též poměrnému systému, dle míry jeho neproporčnosti. "Jelikož většina poměrných systémů neumožňuje zcela čistě poměrné převedení hlasů v mandáty, byl by typ výpovědi, který podávají Sartoriho zákony oproti tomu, který podávají zákony Duvergerovy, zcela změněn: Dvě protikladné příčiny nevedou k dvěma protikladným výsledkům (A vede k X, B vede k Y), nýbrž různé příčiny (A, B, C) vedou k více či méně silnému výsledku jedné povahy (k více či méně Z)." (54)

IV.4 Shrnutí: Platí nějaká pravidla vztahů mezi volebními systémy a systémy stran?

Z výše nastíněných koncepcí různých "zákonů" a kritik těchto koncepcí lze stěží vypreparovat pravidla, jež by obstála ve všech empirických případech. Nicméně příkré odsudky "zákonů" jsou zbytečně úzkoprsé a skeptické a jejich autoři pomíjejí, že "zákony" vskutku pomáhají, když k ničemu jinému, tak alespoň naznačit hlavní a nejobvyklejší vazby mezi volebními systémy a systémy stran.

Volební systémy ovšem nepůsobí nezávisle na sociálně-politických podmínkách v dané konkrétní zemi a tyto konkrétní podmínky dopomohly či aspoň působily směrem k zavedení, udržení se či reformě konkrétního volebního systému, který zpětně spoluovlivňuje zmíněné podmínky, tedy i systém stran dané země. Příčiny a účinky jsou tedy ve vztazích volební systém Ö systém stran těžko rozlišitelné a měnlivé, existují silné zpětné vazby. Kromě volebního systému na systém stran působí řada dalších faktorů, jejichž význam a vzájemná kombinace jsou v různých zemích velmi odlišné, takže případný katalog pravidel, jež by si nárokovala vysokou míru vypovídací spolehlivosti, by musel být velmi rozsáhlý. Veškerá možná zobecnění napovídají pouze o tendencích, obvyklostech, platících v zásadě jen za "normálních" situací, které jsou specifikovány doplňujícími podmínkami. Proto lze jen stěží formulovat nějaké bezpodmínečné pravidlo o jednostranném kauzálním vztahu mezi volebním systémem a systémem stran. Jakákoli analýza nemůže abstrahovat od konkrétních sociálně-politických daností. Jisté obecné soudy, kladoucí si ne zcela stoprocentní nárok na přesnost, však vyslovit lze a tyto soudy budou zhruba znít ve smyslu Duvergerových, Raeových a Sartoriho "zákonů".

Pokud přijmeme koncept rozlišení způsobu reprezentace a pravidla rozhodování (55) (viz shora v části II.2), pak lze říci, že VŠEOBECNOU TENDENCÍ je, že pravidlo rozhodování působí ve směru způsobu reprezentace. Pro všechny volební systémy však platí, že snižují počet parlamentních stran oproti počtu stran kandidujících. Liší se v tom, do jaké míry snižují počet parlamentních stran oproti počtu kandidujících. Rovněž se liší tím, jak velké disproporce produkují v  podílech jednotlivých stran na hlasech a na mandátech - ať již ve prospěch větších stran (to obvyklý případ), anebo ve prospěch stran menších (to je relativně řídká výjimka).

Čistých systémů dvou stran je ve světě velmi málo, více je systémů s dvěma velkými stranami. V zemích s těmito dvěma typy systémů stran se častěji volí dle většinového pravidla rozhodování, avšak ani poměrné pravidlo není nikterak vzácné. Že tam, kde se volí podle poměrného pravidla rozhodování, je častějším jevem multipartismus - tu umírněný, tu silný až extrémní - není vzhledem k obvyklému způsobu reprezentace, který produkuje poměrné pravidlo, ničím podivným.

Z hlediska vztahu volební systém Ö míra pevnosti demokracie nelze plně akceptovat kauzální řetězec zastávaný F. A. Hermensem a jeho následovníky: poměrný systém => roztříštění systému stran => polarizace politického systému => krach demokracie. Na názorech "hermensovců" je však cenné to, že na problém nadměrné polarizace jako nebezpečí pro politický systém upozorňují. Poměrný systém nemusí ovšem nutně vést k polarizaci systému stran, to závisí na dalších okolnostech. V této souvislosti je velmi vhodné rozlišovat mezi unimodálním a bimodálním modelem distribuce politické podpory v společnosti na kontinuu levice-pravice, neboť důsledky toho kterého typu volebního systému budou právě v závislosti na tom, zda je v dané společnosti politická podpora rozložena unimodálně (to lze s jistými výhradami brát za jakýsi "normální" stav) nebo bimodálně, velmi odlišné. Rovněž samotný fakt roztříštěného systému stran nezpůsobuje nutně polarizaci politického systému, i když tomu tak často bývá. Nikde též není zaručeno, že i kdyby některé části hermensovského kauzálního řetězce platily, vedl by většinový volební systém k důsledkům opačným a že by demokracii více pomohl.

Pravdou ovšem je, že v zemích, kde existuje jen jedno společensky relevantní politické štěpení (56) (typicky pravice versus levice), není žádný rozumný důvod uměle (tedy pomocí volebního systému produkujícího poměrný způsob reprezentace) udržovat multipartismus, který s sebou zpravidla nese vládní koalice, v nichž hrají hypertrofovanou roli "pivotní" strany s vyděračským potenciálem, obtíže s alternací vlád a větší míru korumpovanosti a "zamrznutí" politického systému než systém dvou politických stran.

POZNÁMKY:

(43) Viz: M. D u v e r g e r , Die politischen Parteien, Tübingen 1959, str. 219, obdobně M. D u v e r g e r , Der Einfluß der Wahlsysteme auf das politische Leben, str. 31, in: O. Büsch (editor): Vergleichende europäische Wahlgeschichte, Berlin 1983, str. 30-84. 

(44) Viz: M. D u v e r g e r , Die politischen Parteien... (cit. d. v pozn. č. 43), str. 219. 

(45) Viz: M. D u v e r g e r , Duverger's Law: Forty Years Later, str. 71, in: B. Grofman, A. Lijphart (editoři), Electoral Laws and Their Political Consequences, New York 1986, str. 69-84. 

(46) Ve své práci ověřoval Rae na 121 volbách v celkem 20 demokratických zemích (Austrálie, Belgie, Dánsko, Finsko, Francie, Kanada, Irsko, Island, Itálie, Izrael, Lucembursko, Nizozemí, Norsko, Nový Zéland, Rakousko, Spolková republika Německo, Švédsko, Švýcarsko, Spojené státy americké, Velká Británie - viz: D. W. R a e , cit. d. v pozn. č. 15, příloha C), konaných v letech 1945-64 platnost Duvergerových zákonů: 23 z 27 voleb ve většinových systémech a 73 voleb z 80 v poměrných systémech jim odpovídalo.

(47) V současnosti (v 90. letech) je v Rakousku podle Raeho kritérií systém 3 a půl strany resp. po posledních volbách (1999) systém tří stran.

(48) Viz: D. W. R a e , cit. d. v pozn. č. 15, str. 95. 

(49) Viz: G. L e h m b r u c h , Die Wahlreform als sozialtechnologisches Programm, str. 176, in: G. Lehmbruch, K. von Beyme, I. Fetscher: Demokratisches System und politische Praxis in der Bundesrepublik Deutschland, München 1971, str. 174-201. 

(50) Viz: D. N o h l e n , cit. d. v pozn. č. 9, str. 274. 

(51) Navíc není podle mého názoru klasifikace rakouského politického systému 40. až 70. let jako systému dvou stran zcela přesná. J. Blondel říká, že v 60. letech v Evropě existovaly čtyři kategorie stranických systémů, mezi nimi též "systémy dvou stran, v nichž tyto dvě strany získávaly kolem 90% hlasů; třetí strana (jakákoli) - pokud vůbec existovala - byla velmi malá a politicky bezvýznamná. Tyto systémy se nacházely v USA, na Novém Zélandě, v Austrálii, Velké Británii a Rakousku...". Viz: J. B l o n d e l , Systém vlády. Srovnávací studie. Kapitola 11. (Systémy s jedinou politickou stranou). Kapitola 12. (Systémy více než jedné strany), str. 176, český překlad částí Blondelovy publikace Comparative Government. An Introduction, New York - London 1990, in: B. Říchová, A. Lisa (editoři): Antologie světových politologů II, Praha 1995; str. 145-191. 

Domnívám se, že nelze bez dalšího směšovat systém stran ve Velké Británii, kde zatím vždy jedna z velkých stran získala nadpoloviční většinu mandátů (jistě zejména díky volebnímu systému relativní většiny), takže třetí či další strana byla opravdu politicky bezvýznamná, a systém stran v Rakousku, kde sice jedna z velkých stran (SPÖ, ÖVP) čas od času získala nadpoloviční většinu mandátů, takový výsledek však ani v nejmenším nebyl jistý a s rozumnou mírou pravděpodobnosti očekávatelný. Označovat tedy rakouské menší strany (nejprve komunisty, poté dlouhou dobu FPÖ) za politicky bezvýznamné jen proto, že dosahovaly jen okolo 5-10% mandátů, není myslím správné. Rakouský poválečný systém stran se svojí strukturou mnohem více podobá německému systému 2,5 strany než britskému "klasickému" bipartismu. Na rozdíl od FDP byla ovšem FPÖ obtížným koaličním partnerem, což ostatní dvě velké strany nutilo k spolupráci "z rozumu" a krom dalších faktorů vedlo k vytvoření systému proporční a konkordanční demokracie. FPÖ byla proto relevantní stranou, byť zpravidla pro svůj vyděračský potenciál a spíše ojediněle pro svůj potenciál koaliční.

Víceméně poměrný volební systém neprodukoval žádné podstatné "manufactured majorities", takže i když občas některá ze dvou velkých stran získala parlamentní majoritu a mohla vládnout sama (SPÖ dokonce v letech 1971, 1975 a 1979 získala většinu mandátů 3x po sobě), byla to v podstatě náhodná vítězství "o prsa" (roku 1966 získala ÖVP v 165-členném parlamentu o 2 mandáty více než byla minimální nadpoloviční většina, v letech 1971, 1975 a 1979 získala SPÖ v 183-členném parlamentu o 1, 1 a 3 mandáty více než byla minimální nadpoloviční většina). U rakouského systému stran 40. až 70. let není k jeho zařazení mezi bipartismy splněna podmínka definovaná G. Sartorim tak, že jedné ze dvou stran jsoucích v pozici, že mezi sebou soutěží o absolutní většinu mandátů, se také skutečně (tj. vždy) podaří tuto většinu získat (viz: G. S a r t o r i , Parties and party systems. A framework for analysis, London - New York - Melbourne 1976, str. 188).

(52) Viz: G. S a r t o r i , cit. d. v pozn. č. 16, str. 58-59. 

(53) M. D u v e r g e r , Die politischen Parteien... (cit. d. v pozn. č. 43), str. 236-237. 

(54) Viz: K. v o n  B e y m e  a  k o l ., Politikwissenschaft - Eine Grundlegung. Band II - Der demokratische Verfassungsstaat, Stuttgart 1987, str. 110 (autorem části publikace věnované volbám je D. Nohlen). Obdobně viz: D. N o h l e n , cit. d. v pozn. č. 9, str. 278-279. 

(55) Mezi německými politology je tato klasifikace přijímána poměrně široce, viz např. E. J e s s e , Grundmandatsklausel und Überhangmandate. Zwei wahlrechtliche Eigentümlichkeiten in der Kritik, str.. 33, in: M. Kaase, H.-D. Klingemann (editoři): Wahlen und Wähler. Analysen aus Anlaß der Bundestagswahl 1994, Opladen - Wiesbaden 1998, str. 15-41. I významní čeští autoři dobře obeznámení s německou politologií referují o Nohlenově klasifikaci pozitivně, viz zejm. P. F i a l a , Vliv volebního mechanismu na politický systém, str. 14-15, in: M. Klíma (editor): Možnosti úpravy či reformy volebního systému v ČR, Praha 1999, str. 7-21. 

JUDr. et PhDr. Karel Šimka, LL.M. je asistentem na katedře ústavního práva Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni a justičním čekatelem na Okresním soudu Praha-západ.

Poprvé zveřejněno v časopise Právník č. 12/2000, vydávaném Ústavem státu a práva AV ČR a Fakultou právnickou ZČU.


Název rubriky - Ústavní právo - příspěvky
Informace nemusí být aktuální protože byla publikována 21.6.2001 a legislativa od této doby mohla dostát změny
Poslední změna článku proběhla 29.5.2001.
Příspěvek k publikaci připravil(a) Karel Šimka
Související informace - články:

...

Odkaz na seznam soudů:
www.justice.cz

Odkazy
Judikatura ÚS
Příklady podání
Dotazy a odpovědi
Archiv článků
  Studenti: