K přímé volbě prezidenta republiky

Tento rozbor zkoumá a hodnotí možné způsoby přímé volby prezidenta České republiky a obsahuje též zhodnocení poslaneckého návrhu ze dne 10. 1. 2003 (Marvanová, Kühnl a další) a stanoviska vlády k tomuto návrhu.

1. Nevýhody uvažovaných volebních systémů

Především bych rád shrnul nevýhody zatím uvažované jednokolové i dvoukolové volby. V diskutované jednokolové volbě (návrh ODS) mají voliči jeden hlas a vítězí ten kandidát, který získá nejvíce těchto hlasů. Tento způsob se ve světě příliš nepoužívá s výjimkou parlamentních voleb v USA, Velké Británii, Kanadě a na Novém Zélandu, použití při přímé volbě prezidenta mně není známo (snad se používá při volbě jihokorejského prezidenta). Vítěz zde nemusí získat nadpoloviční většinu hlasů, i když v prvních dvou zmiňovaných zemích tomu tak většinou je, neboť zde dominují dvě silné strany. Právě použití pro více než dva výrazně podporované kandidáty je diskutabilní. Představme si např. situaci jednoho kandidujícího „zloducha“, kterého si za prezidenta přeje 30% voličů a dále tři bezúhonné kandidáty s podporou 25%, 23% a 22% voličů. Zvítězil by zloduch, i když 70% voličů by před ním dalo přednost libovolnému bezúhonnému kandidátovi (nejen tomu svému) – problém je v onom roztříštění bezúhonných kandidátů a jejich voličů.

Jakýmsi řešením by byly primárky organizované oněmi třemi kandidáty – jejich vítěz by při odstoupení zbylých dvou bezúhonných kandidátů určitě zloducha porazil poměrem 70:30. Primárky jsou však další volby, neorganizované státem a s nereprezentativními výsledky. Navíc oněch dělících čar (zde zloduch/bezúhonný) může být více (např. postoj k amnestiím, mezinárodní působení, preference při výběru např. ústavních soudců, atd.), mohou mít pro různé voliče různou váhu a mohou rozdělit kandidáty na více skupin než dvě. Pozoruhodné je též, že ODS, která tuto jednokolovou volbu s relativní většinou prosazuje, používá pro volbu svého předsedy a 1. místopředsedy volbu dvoukolovou, přesněji řečeno volbu vyžadující absolutní většinu – jinak by jejich předsedou byl Petr Nečas. I poslední návrh ODS na „redukční“ dvoukolovou francouzskou parlamentní volbu (s požadavkem relativní většiny v 2. kole) je bohužel poznamenán účelovostí.

Náš příklad je ještě schopna řešit volba dvoukolová s dvěma postupujícími do 2. kola (v případě, že nikdo nezíská nadpoloviční většinu v 1. kole) – v našem případě by do 2. kola postoupil zloduch a bezúhonný kandidát s podporou 25% v 1. kole – tento kandidát by pak celkově zvítězil. V případě více skupin by už nestačila ani volba dvoukolová, stejně tak v případě dvou skupin s více kandidáty (např. dva zloduši s 22% a 21% a tři bezúhonní s 20%, 19% a 18% - postoupí oba zloduši, ač bezúhonní mají celkem 57%). Tato situace nastala při posledních volbách prezidenta Slovenské republiky. Ani volba (n-1) kolová s n kandidáty, kde po každém kole v případě, že nikdo nezíská absolutní většinu, vypadne nejslabší kandidát (používá se při volbě izraelského prezidenta Knesetem), by v určitých případech nepřinášela „správný“ výsledek, stejně jako „redukční“ dvoukolová volba používaná ve Francii v parlamentních volbách – do druhého kola postupují všichni, kdo získali alespoň osminu hlasů a zde se pak utvářejí účelové koalice a vítězi stačí relativní většina.

Vícekolové volby se dají simulovat v jednom kole např. v systému alternativního hlasování (dále jen AV – Alternative Vote – používaný často v Austrálii, ale též k volbě irského prezidenta) tím, že volič nedává jen jeden hlas, ale seřadí kandidáty v pořadí, v jakém jim dává přednost (tedy s alternativami). Tím, že volič nedává jen jeden hlas, ale hned celé pořadí, poskytuje daleko více informací pro „správný“ výběr kandidáta, tedy výběr, který co nejvíce odpovídá požadavkům voličů.

Docházím tedy k názoru, že z hlediska demokracie je podstatně lepší, když volič nevybírá jen jednoho kandidáta (nevybírá ho jen on), ale přímo sestavuje celé pořadí kandidátů, což umožňuje ovlivnit výběr i v případě, že jeho kandidát na prvním a dalších předních místech nemá dostatečnou podporu, což volič nemůže dopředu vědět, aby dal rovnou hlas někomu silnějšímu a ještě přijatelnému. Když se to pokusí odhadnout a použít tak taktickou volbu, bude podpora kandidátů zkreslena a vlivem přetaktizování může být výsledek úplně mimo původní přání voličů – taktická volba se používá i v případě volby proti silnému, voličem nenáviděnému kandidátovi, kdy volič raději dá hlas tomu, kdo má největší šanci porazit nenáviděného kandidáta. Sestavováním pořadí odpadá nutnost konání dalších kol, což celý proces volby zrychluje a zlevňuje a působí i na zvýšení voličské účasti. Existují ale různé způsoby, jak tato pořadí celkově zpracovat – ukážu nevýhody dvou způsobů a navrhnu způsob třetí.

2. Kritérium „správnosti“ volby

Dále je vhodné ujasnit si kritérium, kdy je výsledek zpracování těchto pořadí „správný“. Předpokládejme tedy, že volič seřazením kandidátů dává najevo, v jakém pořadí jim dává přednost. V případě jen dvou kandidátů je situace jednoduchá a s jistými výhradami i jasná – kdo má více prvních hlasů, vyhrává – takto to vyjde snad při všech myslitelných volebních systémech a odpovídá to logice věci. Ty výhrady by se mohly týkat jen toho, že váha hlasů všech voličů je zde stejná a musí se rozhodnout jen binárně (s neúčastí třístavově) – stírá se tak rozdíl mezi vyhraněnou volbou pro určitého kandidáta a tím, jak hlasuje volič, který má oba kandidáty zhruba ve stejné oblibě – zde by bylo řešením obodovat jednotlivé kandidáty například stupnicí 0 až 100, tam by se tyto rozdíly uplatnily a mohly by přinést i jiný výsledek.

Tímto bodováním by však volič, který by volil jinak než 0 a 100 vlastně snižoval váhu svého hlasu (stále mluvím o případu 2 kandidátů), takže tento směr uvažování o „správném“ způsobu volby zatím opouštím. Vezměme si dále případ tří a více kandidátů. Zde už různé volební systémy mohou přinést různé výsledky, pokud některý z kandidátů nezíská více jak polovinu hlasů (prvních pořadí). Pokusme se rozložit souboj tří kandidátů A, B, C na souboj po dvojicích (A proti B, B proti C, C proti A). Kandidát např. A by zvítězil nad kandidátem B, pokud by kandidáta A umístilo na lístku před kandidáta B více voličů než těch, kteří umístili naopak kandidáta B před kandidáta A. Zde by nehrálo roli absolutní pořadí na lístku (zda jde o 1., 2. či 3. pořadí), ale jen kdo je výš – kandidát A by tedy zvítězil nad B u lístků s pořadím ABC, ACB a CAB. Pokud by některý kandidát zvítězil v obou svých soubojích, považuji za logické, že se stal vítězem i celkovým. Analogicky u více kandidátů, pokud některý z kandidátů zvítězí ve všech svých soubojích s ostatními kandidáty, stává se vítězem. K možné (i když asi málo časté) situaci, kdy se to nepodaří žádnému kandidátu (např. A porazí B, B porazí C, ale C porazí A – dále jen zacyklení) se ještě vrátím, naopak takovýchto vítězů nemůže být dva nebo více (ve vzájemném souboji nemohou zvítězit oba).

Pokud přijmeme toto kritérium na vítězství, které myslím odpovídá tomu, že volič, pokud by se měl rozhodovat jen mezi dvěma kandidáty, dává přednost tomu, koho zařadil na lístku na vyšší místo (odepřeme-li mu, snad logicky, možnost zacyklení na svém lístku, tedy že by neuváděl pořadí, ale měl by vypsané všechny dvojice, a u nich by uváděl, kterého kandidáta by chtěl raději), najdeme situace v obou používaných či aspoň zmiňovaných systémech, kde vyjde podle tohoto kritéria špatný výsledek. S tímto kritériem vítězství pracoval již v 18. století francouzský matematik a filozof Marquis de Condorcet.

3. Australský systém

Pro AV (tedy současný australský, nazývaný též IRV – Instant Runoff Voting) systém je to obecně situace, kdy existuje kandidát obecně přijatelný jako druhá nejlepší volba, ale málo jako první volba (tedy často kandidát středový). V AV se postupuje tak, že pokud žádný z kandidátů nezíská nadpoloviční většinu prvních pořadí (prvních hlasů), vyřadí se kandidát s jejich nejmenším počtem, a z těch hlasovacích lístků, kde byl jako první uveden tento vypadlý kandidát, se přičtou druhé hlasy (v dalších kolech pak hlasy na nejvyšším místě pro ještě nevypadlého kandidáta) tam uvedené pro jiné kandidáty k prvním hlasům těchto kandidátů. Takto se pokračuje tak dlouho, dokud některý kandidát nezíská nadpoloviční počet prvních hlasů.

Příklad: pro kandidáty A, B, C bylo odevzdáno 40% hlasů s pořadím ACB, 40% s BCA, 15% s CAB a 5% s CBA, ostatní kombinace (ABC a BAC) nebyly odevzdány (pro jednoduchost – šlo by vyrobit případ, kdy by i tyto kombinace byly nenulové). Kandidát A tedy získal 40% prvních a 15% druhých hlasů, B získal 40% prvních a 5% druhých hlasů a C 20% procent prvních hlasů a 80% druhých hlasů. Nikdo nemá nadpoloviční většinu, dle AV systému tedy vypadne C, tím přibude 15% hlasů (kombinace CAB) pro A (celkem 40+15=55) a 5% (CBA) pro B (celkem 40+5=45), zvítězí tedy A. Podle soubojového kritéria by však měl zvítězit C, protože porazil jak A (60 [40 za BCA, 15 za CAB a 5 za CBA] ku 40 [za ACB]) tak i B (60 [40 za ACB, 15 za CAB a 5 za CBA] ku 40 [za CBA]). I dále zmiňovaný „sčítací“ systém by po přičtení druhých hlasů nechal zvítězit kandidáta C se 100%, A by měl 55% a B 45%. Paradoxem u tohoto systému je, že pokud by chtěli voliči kandidáta B zabránit za každou cenu zvolení kandidáta A (kandidáti A a B mají od sebe nejdále, např. levicový a pravicový kandidát, C je středový), bylo by pro ně taktické (s nebezpečím přetaktizování při špatném odhadu volebních preferencí), kdyby jich alespoň část dala na první místo kandidáta C, aby C hned nevypadl a pak v druhém kole porazil kandidáta A.

V různých zdrojích se často v souvislosti s AV systémem hovoří o porušení kritéria monotónnosti (monotonicity criterion), které vyžaduje u volebního či hlasovacího systému splnění zásady, že pokud voliči změní svůj hlas pouze ve prospěch původního vítěze (a jen v jeho prospěch), musí vítěz zůstat tentýž. U AV systému může k porušení kritéria dojít (byť v hraničních a v praxi poměrně vzácných případech) opět díky tomu, že přilepšením vítězi (a tím poškozením někoho jiného) se může změnit pořadí vypadávajících kandidátů tak, že některý původně brzy vypadnuvší kandidát na sebe soustředí dostatek převedených hlasů k poražení původního vítěze.

4. Sčítací systém

V druhém „sčítacím“ systému, o kterém jsem slyšel jen v teoretické rovině (je prezentován např. na stránkách Sdružení nezávislých www.snk.cz) a mám dojem, že se ani nepoužívá, se v případě, že žádný kandidát nezíská nadpoloviční většinu prvních hlasů, přičtou všem kandidátům k prvním hlasům hlasy druhé, pokud ani to nikomu nestačí k získání nadpoloviční většiny, přičtou se hlasy třetí atd.. Pro „sčítací“ systém by rozpor nastával hlavně v případě např. dvou „slušných“ a jedné extrémní strany (resp. jejich kandidátů), kdy by voliči hlasující na prvním místě pro některou slušnou stranu dávali na druhé místo zbývající slušnou stranu a teprve na konec extrémisty. Pokud by došlo k přičítání druhých hlasů, hlasy pro slušné strany by se v součtu vzájemně vyrovnaly (smazala by se jejich váha) a rozhodly by víceméně náhodně druhé hlasy od voličů extrémistů, ať byl rozdíl prvních hlasů u slušných stran jakýkoliv. Opět příklad se třemi kandidáty: 45% kombinace ABC, 35% BAC, 8% CAB a 12% CBA, ostatní kombinace (opět jen pro jednoduchost) nic. Kandidát A má 45% prvních a 43% druhých hlasů, B má 35% prvních a 57% druhých hlasů a kandidát C (extrémista) má 20% prvních a žádný druhý hlas. Po přičtení druhých hlasů by zvítězil B s 92% hlasů, A by měl 88% hlasů a C stále jen 20% hlasů. Podle soubojového kritéria by ale měl zvítězit A, neboť porazil B poměrem 53 (45 za ABC + 8 za CAB) ku 47 (35 za BAC + 12 za CBA) i C poměrem 80 (ABC+BAC) ku 20 (CAB+CBA). AV systém by vyřazením kandidáta C přidal 8% kandidátu A a 12% kandidátu B, zvítězil by tedy správně A s 53% před B s 47% (zde by se rozdíl mezi A a B nesetřel). Kritérium monotónnosti pro „sčítací“ systém platí.

Ještě k příkladům – schválně jsem použil méně pravděpodobné (extrémní) situace, neboť na nich celý problém vynikne, a pokud jsme ho schopni řešit, nemůžeme si ho dovolit zanedbat. Obecně totiž platí, že pokud se systém chová spojitě a přitom dává v krajních případech špatné výsledky, je řešení chybné nebo aspoň neúplné obecně.

5. Soubojový systém

Naznačoval jsem, že jsem přišel na nový systém. Vychází z onoho soubojového kritéria, proto ho budu označovat jako soubojový systém. Existuje řada dalších teoreticky propracovaných metod vycházejících ze soubojového (Condorcetova) kritéria, lišících se hlavně ošetřením zacyklení a algoritmem výpočtu.

Kandidáti se v soubojovém systému seřadí do seznamu sestupně podle počtu získaných prvních hlasů, v případě rovnosti pak druhých, atd., v případě úplné rovnosti všech hlasů pak podle losu – pořadí v tomto seznamu ale většinou nebude rozhodující pro celkový výsledek (viz dále). Pak se vezme poslední dvojice v seznamu (tj. s nejmenším počtem prvních atd. hlasů) a provede se mezi ní souboj (vyhrává ten, kdo je na větším počtu hlasovacích lístků uveden v pořadí před svým sokem – v případě rovnosti pak ten, kdo je výše v seznamu). Vítěz se utká s třetím od konce, tento vítěz se čtvrtým od konce a tak dále až k souboji s prvním kandidátem v seznamu (tj. s kandidátem s nejvyšším počtem prvních atd. hlasů) – vítěz tohoto posledního souboje je vítězem celkovým. Vyhodnotí se tedy N-1 soubojů, kde N je počet kandidátů. Pokud podle soubojového kritéria existuje vítěz (tj. někdo, kdo porazil všechny ostatní, tedy nedošlo k zacyklení), bylo by jedno, v jakém pořadí by se souboje prováděly a jejich množství by se dalo ještě podstatně zredukovat vyřazováním po dvojicích (vyřazovací pavouk používaný ve sportu) – jakmile totiž někdo jednou prohraje, už nemůže být celkovým vítězem.

Problém je, že se to dopředu neví (není-li zacyklení) a ke zjištění by bylo třeba vyhodnotit všechny myslitelné souboje, tedy N*(N-1)/2 soubojů a navíc je stejně nutno nějak toto zacyklení rozseknout (vyřešit). Navržený soubojový systém prvotním uspořádáním seznamu kandidátů podle počtu prvních atd. hlasů a pořadím soubojů od konce v sobě skrývá dodatečné kritérium pro případ zacyklení – pak má v rámci cyklu (tj. skupiny, ne nutně souvisle umístěné v počátečním uspořádání, v niž každý kandidát někoho poráží a zároveň je někým jiným z této skupiny poražen) větší šanci přežít kandidát, který se dostane později k souboji, tedy kandidát s celkově vyšším počtem prvních atd. hlasů. Neznamená to však, že pokud došlo k libovolnému zacyklení (třeba na posledních třech místech), degeneruje soubojový systém v systém relativní většiny (tedy že zvítězí první v seznamu). Pokud zacyklení nenastalo, pak soubojový systém samozřejmě vítěze vygeneruje též. Provedení soubojového systému by bylo jednoduché v případě, že někdo získá nadpoloviční většinu prvních hlasů – pak musí zákonitě vyhrát ve všech soubojích a stává se hned vítězem, aniž by se muselo provádět oněch N-1 soubojů (pokud se však provedou, výsledek bude stejný). Snadno lze ověřit, že ve výše uvedených příkladech by soubojový systém fungoval správně (oba jsou bez zacyklení).

Tento soubojový systém má další výhodu v tom, že odstraňuje důvody pro taktickou volbu s možným důsledkem přetaktizování (viz výše). Používaný AV systém tyto důvody odstraňuje jen zčásti – volič sice může uvádět i slabší, ale vyhovující kandidáty na čelních místech, neboť po jejich vypadnutí se uplatní jeho další hlasy, a je tak možno, aby jedna strana nasadila i více kandidátů, aniž by nastal efekt tříštění hlasů - není ovšem ošetřena volba proti silnému nenáviděnému kandidátovi, jak je ukázáno ve výše uvedeném příkladu u AV systému, neboť v AV systému může příliš brzo vypadnout kompromisní kandidát, kterému by jinak dala většina voličů přednost před kterýmkoli jiným soupeřem, na rozdíl od soubojového systému, kdy by takovýto kompromisní kandidát i s minimální podporou prvními hlasy postupně porazil všechny ostatní kandidáty. I efekt tříštění sil ve výše uvedených příkladech se zloduchy a bezúhonnými by soubojový systém vyřešil správně a nebylo by tak nutno uchylovat se k taktické volbě či primárkám. Soubojový systém také navzdory určité podobnosti s AV systémem více vyhovuje kritériu monotónnosti. Zmiňovanou otázku taktické volby nelze podceňovat, jak to ukazují průzkumy posledních voleb do Poslanecké sněmovny, kdy např. řada voličů podpořila ČSSD jenom proto, aby nezvítězila ODS, i když jim byla sympatičtější podle průzkumů slabší Koalice. Ukázkový byl i průběh první volby nástupce Václava Havla – to, že Václav Klaus získal výrazně více hlasů v 1. kole než v kolech dalších, svědčí o výrazném nasazení taktické volby.

6. Možnost nezvolit nikoho

Vhodným doplněním voličova výběru zvláště v případě volby našeho prezidenta, kdy je z různých důvodů žádoucí co nejvyšší míra ztotožnění se voličů se svým prezidentem, by bylo, kdyby volič nesestavoval jen pořadí kandidátů, ale i možnosti nezvolit nikoho. Obvykle by tedy na předních místech uvedl kandidáty, kteří by ještě pro něho byli přijatelní, pak by umístil možnost, ať není nikdo zvolen („to radši nikoho“) a pak ostatní, tedy nepřijatelné kandidáty v pořadí od nejmenšího zla. Možnost nezvolit nikoho by šlo samozřejmě umístit i na 1. nebo poslední místo. Pokud by potom (ať už použijeme jakýkoliv systém) zvítězila možnost nezvolit nikoho, nebyl by zvolen žádný kandidát a konaly by se nové volby, kde by zřejmě byly nominováni jiní kandidáti (šlo by to případně i uzákonit) nebo by alespoň věnovali větší pozornost volební kampani.

Toto opatření (tj. možnost zařadit nezvolení nikoho) by myslím zvýšilo volební účast hlavně u těch, kteří žádného přijatelného kandidáta nevidí, a zvýšila by se legitimita zvoleného prezidenta, když by vlastně porazil v souboji možnost „to radši nikoho“ – byl by tedy přijatelný (ne však nutně jako nejlepší možnost) pro nadpoloviční většinu hlasujících. Projevila by se tedy nejenom výběrová funkce voleb, ale i funkce schvalovací. Možnost „to radši nikoho“ se používá při volbách ruského prezidenta, kdy v druhém kole (ale i v prvním) mohou voliči kromě dvou nejúspěšnějších kandidátů z kola prvního zvolit i možnost „to radši nikoho“. Pokud nejvíce hlasů získá jeden z těchto dvou kandidátů, je zvolen, pokud však nejvíce hlasů získá možnost „to radši nikoho“, konají se nové volby (ve všech případech stačí relativní většina). Odhaduji, že pokud by tato možnost existovala v 2. kole prezidentských voleb na Slovensku, byla by velká šance na nové volby. Neobával bych se, že u nás zvítězí možnost „to radši nikoho“, pokud nebudou nasazeni jen vysloveně vyhranění a společnost rozdělující kandidáti. Je též možné v druhé nebo třetí opakované volbě možnost nezvolit nikoho vypustit – apel na kandidáty i voliče by byl již splněn – nebo sice možnost nezvolit nikoho ponechat i v další volbě či volbách, ale ustanovit, že pokud zvítězí možnost nezvolit nikoho i ve druhé či třetí volbě, je provedeno vyhodnocení volebních výsledků s vypuštěnou možností nezvolit nikoho a vítěz je zvolen prezidentem, ale na výrazně kratší funkční období.

Vhodné by též při určité averzi k politickým stranám u nás bylo, aby kandidát mohl být navržen i určitým počtem voličů (uvažuji rozmezí 20 000 až 500 000, navrhovaných 10 000 se mně zdá příliš málo).

7.Poznámky k poslaneckému návrhu (tisk 172)

K poslaneckému návrhu na zakotvení přímé dvoukolové volby (Hana Marvanová, Karel Kühnl a další ze dne 10. 1. 2003) mám kromě výše uvedených obecných výhrad ještě konkrétní poznámky. Text návrhu byl viditelně z valné části převzat ze zákona o volbách do Parlamentu ČR, konkrétně o volbě do Senátu, bohužel i s jednou chybou. V navrhovaném odst. 3 čl. 58 Ústavy ČR se stanoví, že případné druhé kolo se koná sedmý (u Senátu je, že je šestý den zahájeno) den po ukončení hlasování v prvním kole, což by při obvyklém termínu prvního kola v pátek a v sobotu znamenalo pořádat druhé kolo v sobotu (a jen v jeden den). Nevím jestli je to záměr, či přehlédnutí a zda se počítá i s možností, že by i první kolo mohlo být konáno v jeden den. Pokud už by měla být dvoukolová volba zavedena, bylo by praktické spojit její konání s volbou třetiny senátorů (též většinou dvoukolovou) – to by znamenalo prodloužit či zkrátit funkční období prezidenta na šest či čtyři roky a v přechodných ustanoveních stanovit konec prvního funkčního období prezidenta např. na 25. listopad 2008 (dle vazby na konec volebního období příslušné třetiny senátorů). V případě předčasných voleb prezidenta by se pak stanovilo, že se konec funkčního období posune na nejbližší 25. listopad sudého roku (tedy zkrácení nebo prodloužení obvyklé délky maximálně o 1 rok), aby se další volby mohly konat opět se senátními.

Koordinace termínu voleb prezidenta a třetiny Senátu by si ještě zasloužila hlubší prozkoumání z hlediska termínů a způsobů vyhlašování voleb daných Ústavou ČR. V případě volby Senátu a odvozeně prezidenta by pak bylo nejlepší stanovit zahájení hlasování v druhém kole na sedmý den po zahájení hlasování v kole prvním – to umožňuje zavést hlasování v jednom i ve dvou dnech (i rozdílně v každém kole). V navrhovaném odst. 4 čl. 58 je poněkud matoucí a zbytečný výraz „v konečném pořadí“ převzatý z volebního zákona. Pominu nepřesné ustanovení „V případě rovnosti hlasů postupují všichni takoví kandidáti.“, které má zřejmě ve spojení s předchozí větou návrhu vyjadřovat, že do druhého kola postupují kandidáti, kteří se v prvním kole umístili na prvním a druhém místě a případně další kandidáti, kteří získali stejný počet hlasů jako kandidát na druhém místě. Neomluvitelná je ale chyba vyskytující se v navrhovaném 5. odstavci čl. 58 i ve volebním zákoně v případě volby senátora – místo slova „více“ má být právě kvůli možnosti více než dvou kandidátů použito slovo „nejvíce“. Opomenuta je možnost odstoupení či ztráty volitelnosti kandidáta postupujícího do druhého kola před hlasováním v tomto kole – navrhovaná úprava by v extrémním případě přikazovala konat volbu i mezi dvěmi mrtvými kandidáty.

I z tohoto pohledu je inspirativní pro ústavní zakotvení dvoukolové přímé volby prezidenta např. francouzská ústava. Chybí též obvyklé ustanovení (např. v rakouské a slovenské ústavě) o tom, zda se koná i volba s jedním kandidátem a za jakých podmínek je zvolen. Soubojový systém i AV systém díky své jednokolovosti a možnosti, aby strana postavila více svých kandidátů bez obav o tříštění sil, tyto problémy s odstupováním a úmrtím kandidátů s možným důsledkem opakování a prodlužování fází voleb značně omezuje. Rovněž možnost „to radši nikoho“ v jakémkoliv systému by umožnila ošetřit tyto situace, včetně případu, kdy odstoupí nebo zemře kandidát silné strany před prvním kolem, ale po termínu, kdy by strana mohla nominovat jiného kandidáta.

Další slabinou návrhu je vyhlašování voleb předsedou Poslanecké sněmovny, která ale může být případně rozpuštěná – lepší by bylo vyhlašování voleb předsedou Senátu nebo vládou. Stejně tak rozpuštění Poslanecké sněmovny znemožňuje konání společné schůze obou komor, na které má prezident podle stávajícího znění Ústavy ČR složit slib do rukou předsedy Poslanecké sněmovny a ujmout se tak funkce. Změna způsobu volby by si dle mě zasluhovala i změnu symboliky skládání slibu – slib by měl být skládán např. veřejně do rukou předsedy Ústavního či Nejvyššího soudu. Rovněž by se dalo zpřesnit nynější problematické určení volebního období (viz spory o to, zda funkční období Václava Havla skončilo 1. nebo 2. února, a též to, kdy má vlastně přesně skládat slib nástupce Václava Klause, aby jeho funkční období nezkrátil, ani jsme nebyli po nějakou dobu zbytečně bez prezidenta – pokud by se slib neskládal přesně o půlnoci). Nabízí se např. řešení, kdy je určen den a případně i hodina složení slibu na den, kdy končí volební období jeho předchůdce (tedy den v roce, který je svým pojmenováním shodný se dnem, kdy předchůdce skládal slib) - volební období jeho předchůdce pak ukončit přesně v okamžiku, kdy se nový prezident složením slibu ujme své funkce, pokud už z nějakých důvodů neskončilo dříve.

Další možnost je, že prezident se ujímá své funkce ihned po skončení volebního období svého předchůdce, pokud někdy předtím (samozřejmě po svém zvolení) složil slib – neujímá se tedy funkce okamžitě po složení slibu. V obou případech zůstává den střídání v roce tentýž (pokud prezident neopustil svoji funkci předčasně), v druhém případě zůstává více prostoru pro skládání slibu. Čistě logicky, obdobu prezidentského slibu by měl skládat již kandidát na prezidenta („Slibuji, budu-li zvolen prezidentem, že …“) – asi by bylo zbytečné, aby se účastnil voleb někdo, kdo by poté odmítl složit slib a nemohl se tak stát prezidentem – po svém zvolení by už nemusel skládat nic a funkce by se ujal automaticky po skončení volebního období svého předchůdce či třeba sedmý den po zvolení v případě, že volební období jeho předchůdce mimořádně skončilo před tímto sedmým dnem.

8. Poznámky k stanovisku vlády k poslaneckému návrhu

Mám některé poznámky i k stanovisku vlády k tomuto poslaneckému návrhu (usnesení vlády ze dne 12. 2. 2003). Kromě toho, že vláda nereagovala na zjevné chyby uvedené výše (hlavně vyhlašování voleb předsedou Poslanecké sněmovny, která může být rozpuštěna!), zaujala mně její úvaha v bodu 2 o jiném ošetření rovnosti v 2. kole než losem (zazněly návrhy na 3. kolo) a nejasné pro mě je, jakým směrem chce vláda upravovat výši požadavku na 10 000 podpisů voličů (bod 1).

Udivuje mně, že se vláda snaží lépe než losem ošetřit vysoce nepravděpodobnou možnost rovnosti hlasů v druhém kole, když v současné ústavě ani jednacím řádu není vůbec upravena mnohem pravděpodobnější (vzhledem k počtu hlasujících) možnost rovnosti hlasů v obou komorách pro určení postupujících kandidátů do druhého kola volby Parlamentem. V zásadě mně existence případného třetího kola až na zvýšené náklady nevadí (vidím zde inspiraci návrhem ODS na volbu přes relativní většinu maskovanou možností druhého kola v případě rovnosti hlasů v prvním (a skoro vždy jediném) kole) – ostatně, je vysoce pravděpodobné, že během platnosti těchto zákonů stejně nebude nikdy 3. kolo použito. Použití losu však považuji za logičtější i demokratické – při tak těsném výsledku rozhodují už náhody (např. kolik příznivců toho či onoho kandidáta porazí auto), takže použití losu je adekvátní – pokud by totiž zvítězil určitý kandidát o 1 hlas, je to srovnatelná náhoda, kvůli které se ale žádné třetí kolo konat nebude. Demokratické je to proto, že ať jeden či druhý kandidát mají vysokou (poloviční, jen při zázraku nebo mizivé volební účasti pak třetinovou atd.) podporu hlasujících.

Třetí kolo by snad mělo význam při těsných (např. do půl procenta rozdílu) výsledcích (podobně jako se na Floridě v tomto případě přepočítávají pro větší jistotu hlasy – to se u nás vůbec nepraktikuje – sčítání našimi volebními komisemi se považuje za neomylné), nikoliv však pouze při vzácné absolutní rovnosti. Rovněž např. finská ústava předepisuje pro případ rovnosti v druhém kole volby prezidenta los. Los je rovněž nejméně nákladné, jednoduché a rychlé řešení. Pokud by se vláda přesto myšlenky třetího kola nevzdala, je třeba počítat s možností (též vysoce nepravděpodobnou, ale nějaké ošetření vyžadující), že do druhého kola postoupí více než dva kandidáti (např. 4) a rovnost nejlepších ve druhém kole nenastane mezi všemi těmito kandidáty (ale např. jen mezi 3) – pak by měli samozřejmě postupovat jen ti kandidáti s rovností (3 nejlepší), nemohlo by se tedy napsat, že třetí kolo je opakováním druhého, ale že se koná jenom mezi kandidáty, kteří obdrželi nejvyšší počet hlasů v kole druhém.

Rovněž by se jako podmínka pro konání třetího kola nemohla považovat jakákoliv rovnost hlasů (třeba pro 2. a 3. kandidáta), ale jen pro rovnost mezi kandidáty s nejvyšším (shodným) počtem hlasů. Přijatelným řešením místo třetího kola by bylo i výběr toho kandidáta z těch shodně nejúspěšnějších z kola druhého, který v prvním kole získal nejvíce hlasů (podobně jako ve sportu často při rovnosti ve finále rozhodují výsledky z kvalifikace) – při rovnosti i v prvním kole by snad už los rozhodnout mohl. Další možností je nechat rozhodnutí na dalším kandidátovi v pořadí (ovšem je-li právě jeden a do nějaké lhůty se vyjádří) a tak dále a komplikovaně.

Požadavky na možnost kandidatury, ovlivňující počet kandidátů, jsou důležité hlavně v uvažované jednokolové i dvoukolové volbě. Vysoký počet kandidátů totiž v těchto systémech znesnadňuje tříštěním sil (viz výše) samotnou volbu. V systémech, kde volič zadává celé pořadí, vyšší počet kandidátů nevadí, snad jen poněkud komplikuje sčítání hlasů v okrskové volební komisi. Proto úvahy o snížení počtu podpisů voličů až na 1000 (podle vzoru počtu podpisů nutných k založení strany – opět snad průmět z návrhu ODS, který předpokládal nominaci kandidátů jakoukoliv – i neparlamentní – stranou, což by zvyšovalo šance Václava Klause, neboť by se jistě objevila řada slušných kandidátů, kteří by proti disciplinované ODS neměli šanci, ale odčerpali by množství hlasů, které by mohly pomoci nějakému silnějšímu kandidátovi porazit Václava Klause).

Vezme-li příklad sousedního Slovenska s požadavkem na 15 000 podpisů a Finska na 20 000 podpisů (tyto země mají asi poloviční počet obyvatel ve srovnání s ČR), vycházel by u nás požadavek na dokonce 30 až 40 tisíc podpisů. Na druhé straně počtem obyvatel srovnatelné Portugalsko má ústavou předepsané rozmezí minimálního počtu 7 500 až 15 000 podpisů. V žádném případě tedy nepovažuji snížení počtu pod 10 000 za rozumné (při volbě dle poslaneckého návrhu by to nahrálo hlavně ODS a KSČM, tedy stranám s vyhraněným a disciplinovaným voličstvem), naopak si myslím, že by byla vhodnější hranice alespoň 20 000. Nabízí se i možnost svěřit právo navrhovat kandidáta vedle petice voličů a určitého počtu poslanců či senátorů i vyššímu počtu krajských zastupitelů. Rovněž ve srovnání s tím, že obdobně volený senátor potřebuje ke kandidatuře 1000 podpisů, měl by prezident reprezentující 81 senátorských obvodů potřebovat 81 000 podpisů. Též při úvaze, že 10 poslanců z 200 představuje tentýž podíl jako 250 000 voličů z 5 miliónů voličů účastnících se zpravidla voleb a 10 senátorů z 81 představuje dokonce asi 600 000 voličů, viděl bych hranice počtu podpisů, jak uvádím výše, mezi 20 000 až 500 000. 

9. Shrnutí

V tomto rozboru docházím k názoru, že zvláště v našich podmínkách by pro přímou volbu prezidenta byl vhodný některý z systémů, kdy voliči určují pořadí všech kandidátů a možnosti „nezvolit nikoho“ a navrhuji jeden takový systém. Při hodnocení konkrétních současných návrhů si též všímám možných praktických problémů, jaké mohou např. nastat při rozpuštění Poslanecké sněmovny v době voleb prezidenta, a otázek kolem minimálního počtu podpisů pro kandidaturu a funkčního období prezidenta.

Mgr. Luděk Belán


Název rubriky - Ústavní právo - příspěvky
Informace nemusí být aktuální protože byla publikována 17.6.2004 a legislativa od této doby mohla dostát změny
Poslední změna článku proběhla 17.6.2004.
Příspěvek k publikaci připravil(a) Redakce JURISTIC

 

...

Odkaz na seznam soudů:
www.justice.cz

Odkazy
Judikatura ÚS
Příklady podání
Dotazy a odpovědi
Archiv článků
  Studenti: