Zabýváme se svobodnými a spravedlivými ("fair") volbami, tedy takovými, v nichž platí a je poctivě uplatňováno všeobecné, rovné a tajné volební právo, kde funguje řádná a svobodná soutěž politických stran a kde výsledky voleb reálně ovlivňují složení mocenských orgánů státu. Nebudou zkoumány volby v režimech nesplňujících výše naznačené podmínky, tedy v režimech autoritativních a totalitních, jakkoli i tam se většinou konají. Mají v nich však jiné funkce než v pluralitních demokraciích a jejich vliv na uspořádání politických poměrů ve státě je zpravidla druhořadý.

Volby jsou v pluralitních demokraciích pravděpodobně nejvýznamnější politickou institucí, neboť to jsou ony, kdo legitimizuje a legalizuje státní moc. Zřejmě hlavní funkcí voleb je, jak uvádí V. Klokočka, být prostředkem "legitimace politického systému (a vládnoucí strany nebo koalice stran) (4) na základě reprezentace názorů a zájmů voličů a přenesením jejich důvěry na strany a osoby". Funkcí voleb je však více a mnohé se navzájem prolínají: Jejich prostřednictvím se provádí výběr politické elity, jsou procedurou pokojného řešení společenských konfliktů, umožňují mocenské změny, jsou prostředkem politické mobilizace a politické socializace voličstva, nástrojem společenské integrace a vytváření "společné vůle" lidu, zabezpečují konkurenční prostředí, v němž různé skupiny inzerují alternativní koncepce řešení společenských problémů (5).

Do jaké míry budou výše uvedené funkce volbami v těch kterých zemích plněny, závisí na více faktorech, z nichž je ovšem třeba obzvláště vyzdvihnout jednak míru homogenity dané země (zejména etnicko-jazykovou, náboženskou a ekonomickou) (6), jednak to, jak se jednotlivá společenská štěpení navzájem ovlivňují - zda dochází k jejich vzájemné rezonanci nebo naopak zeslabení. V homogennějších zemích lze spíše očekávat, že vysoká míra konsensu v základních otázkách umožní řešit společenské problémy převážně podle vůle aktuálně zformované většiny, tedy že bude převládat konkurenční model demokracie. V méně homogenních zemích lze častěji očekávat různá omezení většinového charakteru rozhodování o společenských problémech - "nepřehlasovatelná" práva menšin, vyjednávací charakter vlád a vládních koalic a nezbytnost konsensu u důležitějších rozhodnutí, tedy rysy konsociační demokracie.(7)

Obecně lze říci s R. Dahlem, že "v praxi se však demokracie pravděpodobně neudrží příliš dlouho, pokud lid dané země nebude v převážné míře věřit, že je žádoucí, a pokud tato víra nezakotví v jeho zvycích, způsobech a kultuře" (8). Volby a způsob jejich provádění - tedy volební systém - však podle všeho mohou dosti podstatně spoluovlivnit charakter a ve výjimečných případech snad i samu existenci pluralitní demokracie v té které zemi.

POZNÁMKA:

(1) R. Dahl charakterizuje polyarchii takto: "Konkrétněji a s hlubším obsahem je polyarchie politický řád, který se liší přítomností sedmi institucí, z nichž všechny musí existovat, aby se vláda označovala jako polyarchie. 1. Volení vládní úředníci. Kontrola nad vládním rozhodováním o politice je ústavně svěřena voleným vládním úředníkům. 2. Svobodné a spravedlivé volby. Volení vládní úředníci jsou vybíráni v častých a spravedlivě prováděných volbách, ve kterých je nátlak poměrně vzácný. 3. Všeobecné volební právo. Prakticky všichni dospělí mají právo hlasovat ve volbách volených úředníků. 4. Právo ucházet se o úřad. Prakticky všichni dospělí mají právo ucházet se o volené úřady ve vládě, i když věková hranice pro zastávání úřadu může být vyšší než u volebního práva. 5. Svoboda projevu. Občané mají právo vyjadřovat se bez nebezpečí přísného trestu k široce definovaným politickým záležitostem, včetně kritiky úředníků, vlády, zřízení, společensko-ekonomického řádu a převažující ideologie. 6. Alternativní informace. Občané mají právo vyhledávat alternativní zdroje informací. Navíc alternativní zdroje informací existují a jsou chráněny zákonem. 7. Svoboda sdružování. Aby občané mohli dosáhnout různých práv včetně výše uvedených, mají také právo vytvářet relativně nezávislá sdružení nebo organizace, včetně nezávislých politických stran a zájmových skupin." Viz: R o b e r t A. D a h l , Demokracie a její kritici, Praha 1995, str. 202. 

(2) R. Aron definuje režimy v současných zemích Západu takto: "Jsou to režimy, v nichž existuje ústavní organizace pokojného soutěžení o výkon moci." Základním znakem odlišujícím ústavně-pluralitní režimy od jiných režimů je pro Arona existence soupeřících politických stran. Viz: R. A r o n , Demokracie a totalitarismus, Brno 1993, str. 41 a násl.

(3) G. Sartori definuje demokracii takto: "Demokracie je systém, v kterém nikdo nemůže vybrat sám sebe, nikdo se sám nemůže vybavit mocí vládnout, a proto si nikdo nemůže nárokovat bezpodmínečnou a neomezenou moc." Viz: G. S a r t o r i , Teória demokracie, Bratislava 1993, str. 208. 

(4) Viz podrobněji: V. K l o k o č k a , Politická reprezentace a volby v demokratických systémech, Praha 1991, str. 69. 

(5) Viz: V. K l o k o č k a , Ústavní systémy evropských států, Praha 1996, str. 304-305. 

(6) K tomu, jak struktura politických štěpení ovlivnila podobu systému stran v některých evropských státech, viz: S. M. L i p s e t, S. R o k k a n , Cleavage Structures, Party Systems, and Voter Alignments, zejm. str. 33-50, in: S. M. Lipset, S. Rokkan (editoři), Party Systems and Voter Alignments. Cross-National Perspectives, New York - London 1967, str. 1-64, S. R o k k a n , Massendemokratie und Wahlen in kleineren europäischen Ländern. Eine Entwicklungstypologie, zejm. str. 331-348, in: O. Büsch (editor): Vergleichende europäische Wahlgeschichte, Berlin 1983, str. 301-350. Z českých autorů Rokkanova paradigmatu užívají zejm.: M. N o v á k , Systémy politických stran. Úvod do jejich srovnávacího studia, Praha 1997, str. 38-41, M. K l í m a , Volby a politické strany v moderních demokraciích, Praha 1998, str. 65-137. 

(7) Kritický rozbor teorií konsensuální demokracie podává z českých autorů zejm. M. Novák. Viz: M. N o v á k , Je konsensuální model demokracie nejlepší? in: Sociologický časopis č. 1/1998, str. 3-21 (první část studie), Sociologický časopis č. 2/1998, str. 131-144 (druhá část studie).

(8) Viz: R. D a h l , cit. d. v pozn. č. 1, str. 156.