Politické účinky volebních systémů - II. KLASIFIKACE VOLEBNÍCH SYSTÉMŮ

Obvykle se rozlišují dva základní typy volebních systémů - většinový a poměrný. V politické publicistice jsou běžné následující definice obou systémů: Většinový je ten systém, v němž je zvolen kandidát, který získá většinu (absolutní nebo relativní); poměrný ten, v němž parlamentní reprezentace co možná nejpřesněji zobrazuje rozložení voličských hlasů mezi jednotlivé politické strany. Jak ale říká přední německý politolog Dieter Nohlen, "obě tyto definice jsou samy o sobě zcela správné, ale vzájemně nekorespondují".(9) Pro první z nich je rozlišovacím kritériem pravidlo rozhodování užité ve volbách, pro druhou způsob reprezentace voličstva reprezentativním orgánem.

Definice volebních systémů ovšem mohou být konstruovány i a základě jiných rozlišovacích znaků. Příkladem může být kritérium velikosti volebních obvodů: "Ve většinovém volebním systému je v jednom volebním obvodě volen jen jeden poslanec, zatímco v poměrném se v jednom obvodě volí více než jeden poslanec," cituje Nohlen definici, kterou užívají C. Ferrer a J. Russo.(10) Jistou její slabinou zřejmě je, že neuvažuje poměrné volební systémy, v nichž se volí nejen ve vícemandátových, ale zároveň i v jednomandátových obvodech (např. volební systém v SRN)(11) a většinové, v nichž je v jednom obvodě voleno více poslanců (například v jisté době Turecko, (12)Belgie,(13) rovněž řada volebních obvodů ve Velké Británii až do poloviny našeho století(14)). Přes tyto námitky je ovšem velikost volebních obvodů pro klasifikaci volebních systémů jedním z nejdůležitějších rozlišovacích kritérií a v každém případě musí být při zkoumání volebních systémů zohledněna.(15)

II.1 Sartoriho klasifikace volebních systémů

Jiným rozlišovacím kritériem může být míra zkreslení zobrazení spektra voličských preferencí v reprezentativním orgánu. Toto kritérium užívá G. Sartori: "Volební systém, který vykonává nepochybně manipulativní vliv, budiž klasifikován jako silný volební systém. Naopak, jestliže volební systém nevykonává takový vliv nebo jej vykonává jen minimálně, navrhuji jej klasifikovat jako slabý volební systém.(16)" Podle této definice pak Sartori zařazuje většinové volební systémy mezi silné, poměrné do skupiny slabých. Sartori konstatuje, že vlastností každého volebního systému je, že redukuje počet parlamentních stran vzhledem k celkovému počtu stran existujících ve společnosti, a z toho vyvozuje, že "multiplikativní efekt poměrných volebních systémů (sklon podporovat zvyšování počtu parlamentních stran - pozn. K. Š.) je optickou iluzí podnícenou historickým řazením volebních systémů (nejprve, v 19. stol., byly prakticky všechny volební systémy většinové, poté, ve 20. stol., převážily poměrné systémy - pozn. K. Š)."(17)

Sartori, interpretujeme-li jeho klasifikaci, užívá ve svých úvahách dvou postupných kroků:

1) Každý reprezentativní orgán sám o sobě je redukcí bohatosti a mnohovrstevnatosti názorů (tedy i počtu stran), jež ve společnosti existují, jednoduše proto, že má omezený, relativně nízký počet členů (obvykle v parlamentech zasedá několik desítek až několik stovek poslanců). Tak například v dvousetčlenném parlamentu strana s jedním poslancem, nejmenší myslitelná část tohoto orgánu, reprezentuje segment politického spektra o síle asi 0,5%.(18) Menší segmenty (o síle 0,2%, 0,05%...) nemohou být zastoupeny prostě pro nemožnost bytí dvou pětin či jedné desetiny poslance.

2) Od takto naznačeného nejvěrnějšího možného zobrazení politického spektra v reprezentativním orgánu dané velikosti se může stupeň věrnosti zobrazení v reálném reprezentativním orgánu více či méně lišit v závislosti na použitém volebním systému. A právě to je klasifikačním kritériem.

Sartoriho klasifikační schéma je tedy jednorozměrné, v jeho centru je "nulový bod", jakýsi ideální stav nejvěrnější v daném případě dosažitelné reprezentace. Sartoriho uvažování implicitně vychází z premisy, jíž je hodnotový soud, že nejvěrnější možné zobrazení politického spektra v reprezentativním orgánu je žádoucí. Takový hodnotový soud může být zastáván, ale také nemusí. Jako zástupce jeho odpůrců budiž uveden F. A. Hermens, kritik poměrného systému a příznivec většinového, který volby nazývá aktem, "jímž se různost panující ve společnosti mění v jednotu státu". (19) Volby podle Hermense mají mít silný reduktivní a většinotvorný efekt. Ideálem (tedy "nulovým bodem" analogickým tomu v Sartoriho koncepci) by Hermensovi byl takový volební systém, jenž by vždy zajistil utvoření vládní většiny.(20)

II.2 Nohlenova klasifikace volebních systémů

Jak je zřejmé z předchozích řádek, problémem klasifikace volebních systémů se ukazuje účel, k němuž mají být prostředkem - přesněji řečeno, problémem je druh onoho účelu, neboť mezi teoretiky demokracie v zásadě panuje shoda v tom, že primárním účelem voleb je vytvoření politické reprezentace. Historicky se ovšem vyvinuly dva alternativní způsoby reprezentace odlišující se navzájem svými funkcemi: 1. VĚTŠINOVÝ, který vychází z funkcionálně-politického pojetí voleb jako metody určení nejlepších lidí (lidí s největší podporou), kteří mají vykonávat vládu. 2. POMĚRNÝ, který vychází ze sociálně-proporčního pojetí voleb jako metody věrohodného zobrazení voličského spektra reprezentativním orgánem.

Za jedno z kritérií klasifikace volebních systémů, kritérium bezpochyby autoritativní, neboť vycházející z účelu voleb, lze považovat ZPŮSOB REPREZENTACE. Jiným vhodným kritériem, které vychází z toho, že volební systém má charakter rozhodovací procedury, je PRAVIDLO ROZHODOVÁNÍ. Pravidlo rozhodování je prostředkem, jímž volební systém dosahuje svého účelu (zvoleného způsobu reprezentace). Dieter Nohlen, z jehož klasifikace zde vycházíme, zdůrazňuje, že "při analýze volebních systémů je často rozlišení mezi způsobem reprezentace a pravidlem rozhodování přehlíženo, což vede k vážným nedorozuměním a problémům s klasifikací volebních systémů".(21)

Pravidlo rozhodování posuzujeme v rámci ORGANIZAČNĚ-TECHNICKÉ JEDNOTKY, v níž hlasování probíhá, tedy v rámci volebního obvodu. Způsob reprezentace posuzujeme v rámci POLITICKÉ JEDNOTKY, tedy v rámci relativně autonomního a svébytného celku, jehož občanstvo má být voleným orgánem reprezentováno (zejm. státu, ale i - u regionálních či obecních voleb - příslušného regionu či obce). Organizačně-technických jednotek, jichž užívá volební systém, je v rámci politické jednotky zpravidla více - stát je obvykle rozčleněn na několik až několik set volebních obvodů, podle toho, kolik mandátů je v rámci jednoho obvodu přidělováno; je ovšem též možné, že celá politická jednotka je jedním velkým volebním obvodem.(22) Rozdělování mandátů probíhá buď výlučně v rámci jednotlivých volebních obvodů, nebo dvou- či vícestupňově - část mandátů se rozdělí ve volebních obvodech a část v nějakých vyšších jednotkách (svazech volebních obvodů, na celostátní úrovni). Zvláštním případem je, když část hlasování probíhá ve volebních obvodech, mandáty jsou ale rozdělovány na úrovni vyšších jednotek s tím, že hlasování v obvodech má vliv na personální obsazení části mandátů, silové poměry stran ale rozhodující měrou určí výsledky na úrovni vyšších jednotek (personalizovaný poměrný volební systém v SRN).

Definujeme-li volební systém na základě pravidla rozhodování, lze rozlišit dva krajní typy: Ve VĚTŠINOVÉM SYSTÉMU bere všechny mandáty ve volebním obvodě (lhostejno, zda se rozděluje jeden či více mandátů) vítězná strana. V POMĚRNÉM SYSTÉMU se mandáty ve volebním obvodě přidělují dle podílů jednotlivých stran na celkovém počtu hlasů.

Definujeme-li volební systém dle způsobu reprezentace, lze opět rozlišit dva krajní typy: Ve VĚTŠINOVÉM SYSTÉMU je způsob reprezentace zaměřen na vytvoření většiny v reprezentativním orgánu (to odpovídá výše již zmíněnému funkcionálně-politickému pojetí voleb). V POMĚRNÉM SYSTÉMU je způsob reprezentace zaměřen na zobrazení politického spektra v reprezentativním orgánu (odpovídá sociálně-proporčnímu pojetí voleb).

Přehledně uspořádána vypadají definiční kritéria podle Nohlenova pojetí takto: (23)

volební systém: definice:
dle pravidla rozhodování dle pravidla rozhodování
rámec:
organizačně-technická jednotka
rámec:
politická jednotka
většinový vítězí, kdo získal většinu hlasů vytvoření parlamentní většiny
poměrný rozhodují podíly hlasů zobrazení politického spektra

Z hlediska zkoumání charakteru politického systému má podstatně větší význam definice vycházející ze způsobu reprezentace, neboť je definicí volebního systému podle jeho ÚČELU, jímž je vytvoření reprezentace politické jednotky. Definice na základě pravidla rozhodování je konstruována dle jednoho z PROSTŘEDKŮ užitých k zvolenému účelu.

K dosažení každého z obou možných způsobů reprezentace lze užít jak většinového tak poměrného pravidla rozhodování. Který z těchto prostředků povede k zamýšlenému účelu, závisí na řadě dalších okolností - na specifických vlastnostech politické jednotky, jež má být reprezentována (mezi nimi zdůrazněme zejména roli geografických rozdílů v podpoře různých politických stran) a na dalších technických elementech volebního systému (nejvýznamnějším je asi velikost volebních obvodů).

Samotná volba způsobu reprezentace je rozhodnutím, které činí tvůrci volebního systému, tj. politická reprezentace, jež schvaluje volební zákon či příslušné ustanovení ústavy. Rozhodnutí o volebním systému by mělo v první řadě odviset od názoru politické reprezentace na to, co je podle ní pro daný politický systém výhodnější: Zda má být politická reprezentace co možná nejvěrnějším obrazem politického spektra, anebo má co nejvíce usnadňovat vytvoření parlamentní většiny (a tedy i vlády). (24)

Toto rozhodnutí je samozřejmě přijímáno v konkrétních politických poměrech dané země, přičemž ti, kdo rozhodují, zohledňují její politickou strukturu; v nemalé míře je však obvykle rozhodování o volebním systému ovlivněno kalkulacemi jednotlivých aktérů, nakolik bude schvalovaný systém pro ně výhodný či nikoli z hlediska zachování či posílení jejich mocenských pozic.

POZNÁMKA:

(9) Viz: D. N o h l e n , Wahlrecht und Parteiensystem. Über die politischen Auswirkungen von Wahlsystemen, Opladen 1989, str. 97. 

(10) Viz: D. N o h l e n , cit. d. v pozn. č. 9, str. 97-98, jenž odkazuje na: C. Ferrer, J. Russo: Sistemas electorales parlamentarios alternativos: Un análisis para Chile, in: Estudios Públicos 13; str. 142. Ferrer a Russo vycházejí z úvah J. Blondela v jeho práci Introduction to Comparative Politics, New York 1969. 

(11) Aby nedošlo k nedorozumění, je nutno upřesnit, proč lze německý volební systém z hlediska jeho politických důsledků označit v zásadě za systém poměrného zastoupení, jakkoli se podle použité volební "technologie" jedná o systém, v němž jsou kombinovány prvky volebního systému jednokolového většinového v jednomandátových obvodech a volebního systému poměrného: V německém volebním systému má každý volič dva hlasy - prvním hlasem volí v jednomandátových obvodech jednokolovou volbou konkrétního kandidáta. Druhým hlasem volí ve vícemandátových obvodech zemskou kandidátní listinu jím preferované politické strany. Celkové silové poměry mezi parlamentními stranami se určí na základě druhých hlasů, přičemž mandáty jsou přidělovány podle poměrů hlasů odevzdaných pro jednotlivé strany, tedy podle zásady poměrného zastoupení. První hlasy, tj. hlasy odevzdávané podle principu většinového zastoupení, pouze rozhodují o personálním obsazení poloviny (resp. v případě přebytkových mandátů o něco více než poloviny) parlamentních křesel, zásadně však nikoli o silových poměrech mezi stranami.

(12) V letech 1950-1960 existoval v Turecku většinový jednokolový volební systém, v kterém se volilo ve velkých vícemandátových obvodech (až 60-mandátových); tento systém produkoval extrémně velké umělé ("manufactured") většiny pro vítěznou stranu a extrémně podproporční zastoupení ostatních, byť silných, stran: Například ve volbách 1950 získala Demokratická strana 54,91% hlasů, ale 85,72% mandátů, zatímco Republikánská strana 41,05% hlasů, avšak jen 13,95% mandátů. Viz: D. N o h l e n , Wahlsysteme der Welt. Daten und Analysen, München 1978, str. 191. 

(13) V Belgii bylo až do konce 19. století několik volebních obvodů, kde se volilo jednokolovou většinovou volbou větší množství poslanců. Viz: D. N o h l e n , cit. d. v pozn. č. 12, str. 188-190. 

(14) Poslední vícemandátové obvody byly ve Velké Británii zrušeny až roku 1950. Viz: D. N o h l e n , cit. d. v pozn. č. 12, str. 95. 

(15) Srovnej k tomu např.: D. W. R a e , The Political Consequences of Electoral Laws, New Haven - London 1967, str. 114 a násl., D. N o h l e n , cit. d. v pozn. č. 9, str. 65-69, z českých autorů např. M. K l í m a , cit. d. v pozn. č. 6, str. 202-203. 

(16) Viz: G. S a r t o r i , The Influence of Electoral Systems. Faulty Laws or Faulty Method?, str. 54, in: B. Grofman, A. Lijphart (editoři): Electoral Laws and Their Political Consequences, New York 1986, str. 43-68. 

(17) Viz: G. S a r t o r i , cit. d. v pozn. č. 16, str. 57. 

(18) Toto číslo nelze zcela přesně určit, jelikož závisí na silových poměrech v systému stran a na použité metodě přepočtu hlasů v mandáty. Za normálních okolností (systém stran je tvořen několika málo stranami) se skutečně bude pohybovat okolo 0,5%. Je však teoreticky myslitelné, že v systému stran bude např. 5000 stran, z nichž nejsilnějších 200 dostane každá mezi 0,05% a 0,1% hlasů. Pak by byly mandáty rozděleny mezi tyto strany, třebaže žádná z nich nedosahuje onoho "průměrného" procenta hlasů připadajících na jeden mandát (0,5% hlasů), jelikož zbývajících 4800 stran je ještě slabších než oněch 200 "nejsilnějších".

(19) Viz: F. A. H e r m e n s , Demokratie oder Anarchie? Untersuchung über die Verhältniswahl, Frankfurt 1951, str. 4, obdobné myšlenky o tom, že volby mají vytvořit silnou vládu a silnou opozici viz F. A. H e r m e n s , Representation and Proportional Representation, zejm. str. 17-18, 28-30, in: A. Lijphart, B. Grofman (editoři), Choosing an Electoral System. Issues and Alternatives, New York 1984, str. 15-30. 

(20) Mechanismem, kterým lze něčeho takového dosáhnout, je takzvaný prémiový volební systém, kdy vítězná (nejsilnější) strana dostane za vítězství "prémii" v podobě dodatečných mandátů, jež zvětší její většinu na úroveň dostačující k sestavení jednobarevné vlády. Takovýto prémiový volební systém zavedl B. Mussolini roku 1923, tedy brzy poté, co převzal v Itálii moc. Modifikace tohoto systému byly užívány v Rumunsku po I. světové válce a v Stroessnerově Paraguayi. Viz: D. N o h l e n , cit. d. v pozn. č. 12, str. 205-207. 

(21) Viz: D. N o h l e n , cit. d. v pozn. č. 9, str. 102. 

(22) Tak je tomu např. ve volbách izraelského parlamentu (Knessetu), kde je území celého státu jedním velkým volebním obvodem se 120 rozdělovanými mandáty.

(23) Tato tabulka je mírně doplněnou verzí tabulky, již uvádí ve své práci D. Nohlen. Viz: D. N o h l e n , cit. d. v pozn. č. 9, str. 106. 

(24) Že se v daném případě skutečně jedná o dilema, tj. že v zásadě nelze mít akceschopnou vládu a současně reprezentativní parlament (tím je míněn parlament složený proporčně ze zástupců všech významnějších politických proudů), o tom přesvědčivě argumentuje s odkazy na názory G. Sartoriho, M. Duvergera a G. B. Powella Jr. Miroslav Novák. Viz: M. N o v á k , Proč je konkurenční model demokracie pro Českou republiku výhodný?, str. 12-14, in: Reforma volebního systému - změna k lepšímu nebo k horšímu? (sborník příspěvků ze semináře pořádaného sdružením CEVRO a Nadací Hannse Seidela 7.6.2000 v PS PČR), Praha 2000, str. 12-21. 

JUDr. et PhDr. Karel Šimka, LL.M. je asistentem na katedře ústavního práva Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni a justičním čekatelem na Okresním soudu Praha-západ.

Poprvé zveřejněno v časopise Právník č. 12/2000, vydávaném Ústavem státu a práva AV ČR a Fakultou právnickou ZČU.


Název rubriky - Ústavní právo - příspěvky
Informace nemusí být aktuální protože byla publikována 28.5.2001 a legislativa od této doby mohla dostát změny
Poslední změna článku proběhla 17.5.2001.
Příspěvek k publikaci připravil(a) Karel Šimka
Související informace - články:

...

Odkaz na seznam soudů:
www.justice.cz

Odkazy
Judikatura ÚS
Příklady podání
Dotazy a odpovědi
Archiv článků
  Studenti: