Ústava české republiky (dále jen ústava) v Čl. 2 odst. 3 uvádí, že státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Stejné pravidlo je obsaženo i v druhém odstavci druhého článku Listiny základních práv a svobod (dále jen listina). Výše uvedené normy jsou odrazem obecné zásady, podle které je stát sám vázán právem a tedy i zákony, které vydává. Čl. 10 ústavy stanoví, že ratifikované a vyhlášené smlouvy o lidských právech a základních svobodách jimiž je Česká republika vázaná jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Naše republika je však vázána i dalšími mezinárodními smlouvami. Ústava v Čl. 49 v souvislosti se stanovením mechanismu přijímání mezinárodních smluv předvídá ještě politické smlouvy, hospodářské smlouvy všeobecné povahy a další smlouvy k jejichž provedení je třeba zákona.

Obecně se také uznává vázanost státu některými demokratickými principy. Jeden z nejdůležitějších je zřejmě princip "Právní jistoty", který v sobě skrývá několik aspektů. V první řadě se jedná o možnost každého spolehnout se na státní ochranu jeho práva a pomoc při prosazování jeho oprávněných, byť i subjektivních, zájmů. Toto obecné pravidlo se promítá do čtvrtého článku ústavy, který vyhlašuje soudní ochranu nad základními právy a svobodami. Dále je rozvinuto v Čl. 36, který přiznává každému právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech i u jiného orgánu. Současně přiznává právo na soudní ochranu i proti rozhodnutí orgánu veřejné správy. Právo na soudní ochranu je současně i základním znakem právního státu a podrobněji bude rozvedeno v samostatném článku.

Dalším aspektem právní jistoty je možnost každého spoléhat se na to, že stát ho za porušení zákona postihne jen takovou sankcí, kterou zákon předvídá a naopak ho nebude sankcionovat, když zákon neporuší. Ústava toto pravidlo zakotvuje v již zmiňovaném Čl. 2 odst. 3, listina pak v Čl. 2 odst. 2. Oba právní předpisy pak v tomtéž článku obsahují normu, která stanoví, že každý může činit, co zákon nezakazuje a naopak nesmí být nucen činit co zákon neukládá. Listina dále stanoví v Čl. 4, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona, při zachování základních práv a svobod a meze těchto práv mohou být stanoveny pouze zákonem při dodržení dvou předpokladů. Omezení musí platit pro všechny stejné případy a omezení musí šetřit podstatu a smysl práv a svobod. Zásadně je zakázáno zneužití omezení k jiným účelům než pro která byla stanovena.

Pro důvěru v právo je dále důležité, aby vždy rozhodoval pouze příslušný orgán v rámci svých kompetencí a jeho rozhodování bylo nestranné. Pro právní jistotu je důležité aby rozhodování orgánů bylo předvídatelné. Tedy aby bylo možné studiem předcházejících rozhodnutí zjistit, jak orgán v zřejmě podobný případ posoudí a jaké rozhodnutí vydá.

Pro právní jistotu je také nutné zajistit seznatelnost právní normy, která znamená možnost každého se seznámit se skutečností že právní norma existuje a jaký je její obsah. Tedy jaká práva a povinnosti mu náleží. Každý má mít možnost seznámit se s právním řádem jako celkem. Tento aspekt právní jistoty v sobě skrývá dva rozměry. Na jednu stranu musí zákonodárce při tvorbě právních norem postupovat nanejvýš obezřetně a s veškerou péčí tak, aby nové normy jednoznačně upravovaly lidské chování a současně systematicky i obsahově zapadaly do právního řádu. Na druhou stranu musí stát zajistit, aby každý měl možnost se s právní normou seznámit. Ústava v článku padesát dva stanoví, že k platnosti zákona je třeba, aby by vyhlášen. Zákon o Sbírce zákonů stanoví, že právní předpisy se vyhlašují ve Sbírce zákonů České republiky. Právní předpisy nabývají platnosti dnem vyhlášení ve sbírce zákonů. Pro vyhlášený zákon platí fikce, že každý měl možnost se s ním seznámit. Právní jistota zde není narušena skutečností, že ne každý se s normou seznámí. Podstatné je totiž to, že měl možnost se s normou seznámit, což se promítá do obecné zásady, že neznalost zákona neomlouvá.

Otázka právní jistoty nesouvisí jen s aplikací právních norem, ale i s postupem jejich přípravy, projednávání a příjímání. Tento proces je podrobně upraven v ústavě a dalších právních předpisech různé právní síly. Podrobněji o těchto pravidlech bude pojednáno v samostatném článku. Na tomto místě bych se rád zmínil pouze o obecném zákazu zpětné účinnosti. Podstatou tohoto obecného pravidla je úvaha zda norma, která má regulovat lidské chování, tedy působit na lidskou vůli, může ovlivnit lidské chování, které se uskutečnilo v době kdy norma ještě neexistovala.